Malé pohlednice z Evropy I: Londýn

Londýn je pro mě nejlepší na krátké avantýry. Pro dlouhodobý vztah je na mě až moc divoký, extrovertní a rozlítaný, ale jet si za ním občas zaš… se v něm projít, to se mi moc líbí. No. Jo. Jezdím se do Londýna procházet.

Zkusím si tu pro sebe odložit pár poznámek z výletování po Evropě. Letos mě ho čeká nějak hodně a chtěla bych si místo alba na Facebooku radši vždycky zapsat pár slov.

Není to žádné hogofogo, ale ani low-cost cestování, a nijak extra nedám památkám. S mužem se nejraději po městech couráme rychlostí jedné ulice za hodinu, objevujeme náhodná hezká místa a užíváme si atmosféru.

Anglie je další ze zemí, kam mě baví cestovat za jídlem. Ne tím anglickým, ale to nejí asi ani místní. Na každém rohu potkáte vynikající variace na různé asie (poké za tři libry?!), ale hlavně: Londýn si z koloniálních dob přivezl ty nejlepší indické kuchaře.

Během letošní návštěvy jsem konečně byla v Punjab, nejstarší indické ve městě (1946). Je to jediné místo na světě, kde mi zářivě fialové zdi připadaly stylové. Jiný večer patřil Bricklane, kterou mi Pavel vylíčil jako ulici plnou restaurací, tak jsem se duševně připravila na přehlídku posháckých míst… a pak dost zírala na podniky, které vypadaly, jako kdyby si to rozdal nonstopáč na Palmovce s hipsta bistrem v Karlíně a měli spolu malý bufetek.

Ulovil nás naháněč z Monsoonu, který nám na rozdíl od jiných nenabízel lahev vína zdarma ani best fúd in d sity, ale zdvořile podotknul, že v horním patře mají ještě jeden stoleček tak akorát pro nás dva. A že mají skvělé hodnocení na Tripadvisoru. Bangladéšská lekce marketingu: měj obsluhu s úsměvem od ucha k uchu, která vypadá, že upřímně miluje servírovat dobré jídlo, a na konci hostům přinese panáka na účet podniku – společně s kartičkou „Btw., kdybyste nám chtěli dát bodíky na Tripadvisoru, tak na adrese XYZ.“ A že byli celý večer skvělí, tak je tam ode mě fakt mají.

Že nás těší jíst jsme ukázali i ostatním hostům na hotelové snídani. Naše hákovská hromádka prázdných talířů se nad mističkami s troškou müsli tyčila jako slovanský břich. Inu. Nemají v tom Ibisu dělat tak dobré all-you-can-eat. Because we can.

V Londýně jsem si po roce odolávání nainstalovala appku na pivo. [untappd] Něco jako Goodreads, ale místo Hrabala si odškrtáváte Guinesse.

Kam jít na pintu se jít vyfotit se sklenicí podle nás: V pilířích London Bridge je hospoda Mug House, kam se navečer nahrnou kravaťáci z nedaleké radnice, ale do té doby tam s vámi sedí spíš duchové viktoriánských bohémů. Po South Bank se pak dá pěšky pokračovat k Founder’s Arms s vyhlídkou na St. Paul’s. Až vás odtamtud vyšťouchnou, protože si neděláte rezervaci, když přece nevíte, kdy vás kam nohy zanesou – můžete se projít po Millenium Bridge hned vedle a užít si aspoň to, jak se katedrála postupně vynořuje ze tmy. Ze všeho nejvíc se mi líbilo v Dirty Dicks, hospodě, kde jsem podle interiéru čekala tři muže ve člunu, ale našla tři důchodkyně, co si whisky objednávají zásadně dvojitou.

A v Soho jsme zakopli o nově otevřenou hospodu BrewDogu, takového skotského Matušky. Vlastní ho dva týpci, co když začali vařit svůj Elvis IPA, zažaloval je správce práv Elvise Presleyho, a tak se prostě oba přejmenovali na Elvise. #problemsolved

V Londýně jsme přidali další „rozhlednu“ do sbírky. Tu (prozatím) místní nejvyšší: výhled ze 72. podlaží The Shard. PanRadovan by asi nesouhlasil, že to říkám takhle nahlas, ale vstupenku jsem kupovala na Grouponu, protože plných 32 sterlingů za výhled z okna, to fakt ne-e. ;-) I když byl fakt hezký.

Jinak nás ale klasické atrakce spíš moc nebaví. Radši couráme po ulicích a čekáme, čím nás město překvapí. Tak jsme objevili třeba kavárnu v galerii na The Mall. Kafe dobré nemají, ale to ani v té Costě za rohem… Vlastně, na dobré kafe jsem ještě při žádné návštěvě této země, která je přitom tak proslulá svou kávovou tradicí, zatím nenarazila.

Hlavní bod letošního výletu byl Fantom opery. Pavlův narozeninový dárek, na který se mohl půl roku těšit :-) a důvod, proč jsme sem letos jeli.

V Her Majesty’s Theatre mě zarazily dvě věci: košile s rozhalenkou a jednoduché šaty jsou na takovou příležitost fakt overdressed, vypadalo to tam spíš jak v Národním divadle, if you know what I mean. A než jsme si vyzvedli kabáty a oba si na střídačku odskočili, byli jsme v divadle úúúplně poslední a vyhazoval nás zdvořile naštvaný (to umí jenom Angličani) týpek s vysílačkou. Meh.

Selfíčka si v hledišti dělali všichni, tak jsme se taky odhodlali.

Jinak ano. Pokud máte tenhle muzikál vážně rádi a z českého libreta vám místo husí kůže naskakuje kopřivka, stojí za to na něj jet sem.

Druhý hřeb byl za-Londýnský venkov, kam jsme jeli navštívit kamarády. Z toho nemám fotky, ale páni, londýnské Řevnice vypadají přesně jako z těch malebných obrázků dokonalého světa z červených cihel a upravených předzahrádek. A i nádražku, stejně jako všechno ostatní v desetimilionové metropili, tam mají tak vypucovanou a voňavou, že byste si ji spletli s propagačním letákem na služby profi hospodyně.

Autor textu

Marie Háková (Grafová)

Jsem o 20 % nesnesitelnější než Lisa Simpson. Čtu, píšu, koukám kolem sebe, žiju a užívám si. Social Media Lead v agentuře Bubble (followbubble.com) & editorka Tchibo Blogu (tchiboblog.cz).