#Sibiranka2019: odpojená a zahrabaná

V průběhu roku 2019 zmizela Sibiřanka ze sociálních sítí i blogu. Mělo to svoje důvody a rozhodně mi to prospělo (jestli i jí, to zatím nevím :-)).

Rok 2019 byl v první řadě odpojený. Nestojí za tím žádné náhlé prozření, nestalo se to ze dne na den a stejně tak to nepřineslo žádnou okamžitou změnu. Prostě to tak nějak vyplynulo – a co to přineslo, to doceňuju až postupně.

Vedlejší efekt je, že absence mých obvyklých střípků na sítích mě přivedla až k téhle nové rubrice na blogu: (vý)roční kronice. Zakládám si ji pro sebe a najdete v ní spíš klepy než nějaké užitečné informace. :-)

Ilustrace: Alena Brunhilda Burneleit

Pro ty, kdo si přišli jenom pro drby: první celý rok manželství (je to super) • krátké výlety po Evropě, z letadla přesedlávám(e) na vlak, když to jde • hlavní projekt: Tchibo Blog • devět veřejných školení, několik soukromých, pár veřejných povídání • nejlepší fyzička mého života • jsem v tom (a první trimestr mě rozsekal) • definitivně jsem přestala vidět smysl v reportování osobních každodenních banalit a změnila jsem způsob, jak si chodím pro to, co sdílejí ostatní

Hákovi, rok první

Blogískové období mám víc než deset let za sebou, ale pár slov k tomuhle říct chci.

Vzali jsme se v létě 2018, takže teď už zbývá jen to …a žili šťastně až do smrti. Ta věc, které se věnuje asi tak 1 % každého příběhu. Pro mě je to naopak ta úplně zásadní část. Nemělo by, ale stejně mě překvapilo, jak moc mi ve všem ostatním pomáhá zázemí s dlouhodobým „pocitem správnosti“. Za tohle jsem opravdu vděčná a je to pro mě osobně leitmotiv celého roku.

(Rezonující čtení: 7 principů spokojeného manželstvíPět jazyků lásky.)

Malé pohlednice z Evropy

Už nějakou dobu si místo dárků v krabici věnujeme čas. Bývá různý a patří do něj i naše malé výlety. Rok 2019 byl rekordní: stihli jsme Londýn, Berlín, Edinburgh, Vídeň, Budapešť a Toskánsko (to poslední na plachetnici).

Píšu o tom Pohlednice – a přestala jsem to promítat na sítě. Měním se z reportéra na kronikáře, protože popravdě, who cares & cpát lidem pod nos banality mě nebaví. Jsem na nádraží, ne, moment, sedím ve vlaku, ha, koupila jsem si minivíno, oh-so-cute, furt jsem ve vlaku, hele, nádraží, tyjo koukej, jak mám hezkej kufr, čekáme na tramvaj, cvakám lístek, výhled z okýnka!, čum, hotelovej pokoj jako tisíce jiných pokojů, no ne, je tu i postel, no teda, ha, tady jsou moje tenisky, jak ťapou po chodníku, koukej, ulice v jiném městě (stejném jako to vaše), páni!

Svého času jsem si začala cenit tolik, že nechci krást ten váš. Jeden článek na blogu je pro mě takový rozumný kompromis záznamu vs. nepřehlcování. Sdílení je skvělé a jsem velký fanda blogování a sítí, ale vocaď pocaď.

Já a Tchibo Blog jsme spolu strávili druhý rok

Letos dostal Fénixe, a k tomu jsme přebrali ještě jednoho za celkovou obsahovou strategii. Jasně, že mi to udělalo velkou radost.

O vedení magazínu i o psaní jsem se toho na tomhle projektu naučila hodně.

A taky sama o sobě. Ne všechno z téhle kategorie bylo úplně příjemné, ale od toho zkušenosti jsou. :-)

Docela jsem se našla ve školeních

Školím už delší dobu, ale až letos jsem si všimla, že už z toho pak večer (a další den) nejsem vyžvýkaná jak Pedro. Hezky si to sedlo. :-)

Na podzim jsem naposled odškolila triplet Obsah – Propagace na IG – Facebooková reklama, a od letoška (2020) už pojedu jenom obsah.* O to víc teď mazlím právě tohle školení a stavím ho tak, aby na něj případné Jak naklikat zobrazování za peníze hezky navázalo.

*Věnuju se specificky malým projektům a umělecké sféře, které si dobré socky rozhodně zaslouží i navzdory obvykle minimálním rozpočtům.

Každé ráno na značkách

V prosinci 2018, jednoho dne asi o půl čtvrté ráno, píšu mail do Koule: Ahoj, tyvole, fakt mě bolí záda, kdy můžu přijít? (Možná trochu sofistikovaněji.) Žádné novoroční předsevzetí, žádná vize toho, jak letos zhubnu a dostanu se do formy. A právě to mě u cvičení udrželo, protože mi bylo jedno, že to nebylo hned vidět.

A pak mě to chytlo. Hrozně. Když člověk získá kousek sebejistoty v nějakém podniku, přijde najednou i větší radost z něj. (Více k tématu: Tak dobří, že vás nepřehlédnou. I když je o práci. To je jedno, princip je stejný.)

Celé léto jsem, wtf cože, byla na značkách skoro každé ráno. Od 7 am tahání železa / běhání / plavání / domácí protahovačka podle Nike Training App. Z knedlíka cvičenkou. Nikdy jsem se fyzicky necítila líp a ranní aktivita mi dělala fakt radost. Ale taky to znamenalo třeba to, že jsem v devět večer odešla z grilovačky, protože vstávám v šest a nediskutuju o tom.

Fráze „O tomhle sama se sebou nebudu debatovat a prostě to udělám“ pro mě byla hodně důležitá. To díky ní jsem si nedovolila přemýšlet nad tím, jestli dneska nezůstanu v pelechu. Učím se ji teď přenášet do pracovního dne. Kupodivu to zas tak jednoduše nejde. Ale zatím v tom pořád vidím cestu.

Tenhle princip fungoval do té doby, než jsem koukala na dvě čárky. Pak se udělala tma a zavřela voda.

První trimestr – období, na které se asi nedá připravit

Když jsem stála na pódiu Copycampu, klepaly se mi nohy a nemohla jsem chytit dech – a v duchu jsem se smála, protože poprvé to nebyly nervy z veřejného mluvení (to už je nějakou chvilku v pohodě), zato jsem doufala, že se během těch mých 20 minut nevrátí nevolnosti & tepovku jsem měla asi milion každé ráno už po probuzení, konference nekonference. :-)

Překvapilo mě, jak moc může být člověku blbě a jak dlouho to trvá. A jak moc mě to rozkopne ve všech myslitelných aktivitách, v práci nejvíc. Jak kreativní i rutinní práci pošle do prdele to, že mám setrvalou kocovinu, potřebuju spát aspoň jednou přes den a o půl osmé večer jsem beznadějně vypnutá. Nikdy předtím jsem nad tím nepřemýšlela a tak nějak jsem čekala, že budu jedna z těch, pro které je jiný stav stejný jako ten předtím.

Note to self: příště (pokud to budu moct ovlivnit) jít do podobného podniku s větším manipulačním prostorem na odpočinek. A delegovat svoji práci trochu dřív, než jsem to udělala tentokrát.

Ještě jedna osobní, můžu? (Můžu. Je to můj blog.) Bylo pro mě důležité, že jsem tohle já sama slyšela, a proto to posílám dál někomu dalšímu, kdo to potřebuje taky: Je normální neotěhotnět hned. Opakuji: je-to-normální. Zvenku to vypadá jako PUF, a je zbouchnutá. A donosí to. Ani jedno není samozřejmost. Spousta příběhů není vidět, prostě proto, že mluvit o nich bolí; ale to neznamená, že se nedějou. Konec vsuvky.

Digitální střídmost

Nevím jak u vás, ale u mě se ze sítí stalo místo, které šumí tak strašně moc, že už z toho nic nevnímám a nic si neodnáším.


Nakonec se ukázalo být dost užitečné, že jsem vlivem různých okolností přestala na pár měsíců příjmat i vysílat. Neplánovaný detox zafungoval jako takový sabatikl.

Tak se teď, prosím, nedivte, že na Twitteru oficiálně nikoho nesleduju nebo vám na Facebooku olajkuju měsíc staré věci. Zrovna teď mi vyhovuje sledovat jednotlivé listy nebo chodit na konkrétní profily a obsah si z nich brát jenom dávkově. O něco málo tím přijdu, ale povedlo se mi odbourat těkavé hltání pátého přes deváté. Zajímavé zdroje čtu/poslouchám tehdy, kdy mám prostor si z nich opravdu něco odnést. Úplně slyším to odfrkování boomers, že tohle by měla být samozřejmost, ne?

(Související čtení: Digitální minimalismusNeodolatelné + moje poznámky z knihy Neodolatelné)

Na to pak navazuje i rozhodnutí, které jsem konečně definovala: obsah, který posílám ven za sebe, chci dělat – navzdory trendům, já vím – tak, abyste se na něj mohli podívat tehdy, kdy máte prostor vy, a ne vaše FOMO.

Myšlenka roku 2019: Času máme každý stejně, ale děláme s ním různé věci.

A příští leden si tu, tipuju, povíme něco o tom, jak se s miminem stane čas úplně abstraktním pojmem. :-)

Zaujal vás článek? Ráda vám dám vědět, až vydám nějaký další. Přihlaste se k newsletteru.

Autor textu

Marie Háková (Grafová)

Jsem o 20 % nesnesitelnější než Lisa Simpson. Čtu, píšu, koukám kolem sebe, žiju a užívám si. Social Media Lead v agentuře Bubble (followbubble.com) & editorka Tchibo Blogu (tchiboblog.cz).