Poslední rok a půl pro mě byl žonglování mezi vším, co chci dělat a kým chci být. Máma. Obsahářka. Manželka. Analytik. Dcera a ségra a kámoška a… A. Všechno.
Než se rozepíšu, jedna technická poznámka: měním Výroční kroniku z původních kalendářních shrnutí leden–prosinec na novou bilanci od narozenin k narozeninám. Ty mám v létě, takže tento přechodný zápisek zahrnuje celkem 18 měsíců; příště už to bude klasických 12.
V dětné chýši
„Znáte menstruační chýši? Znáte, žejo. Dostala jsi to, šup na kraj vesnice, na kraj společnosti, a vrať se, až budeš normální. Já jsem zjistila, že jsem se ocitla v dětné chýši. Vstup povolen na pískoviště, do dětského koutku a domů k jiným matkám.“
…napsala jsem si na Instagram někdy v létě 2021.
Děti totiž pořád něčím ruší důležité hovory dospělých. Já chci mezi dospělé patřit – trávit s nimi čas, a pracovat s nimi a pracovat pro ně. Zároveň jsem máma a lepit dítěti pusu, když mluví dospělí, je mi proti srsti.
To mám blbý.
Z dětné chýše jsem se za ten rok a půl snažila vyplížit, zbořit ji, předělat ji na homeoffice, zatáhnout do ní ostatní lidi i nas*aně sedět na zápraží. Teď už to nějak jde. V dětné chýši sice bydlím, ale jednak z ní mám pravidelné opušťáky a jednak život v ní začal být docela zábavný.
Moje největší výzva: být pracující máma
(Pokud se neznáme: všechna moje práce se točí kolem online obsahu. Mám obrovské privilegium, že ji můžu dělat po nocích a na dálku. Vážím si toho.)
Začátkem roku 2021 jsem přešla z mateřské na rodičák ⇒ mohla jsem si obnovit ŽL a pustit se do práce. Vedle odrůstajícího mimina se záhy stalo nemožným psát, aniž bych musela setřepávat zvědavé prstíčky z klávesnice. Abych se mohla soustředit, potřebuju, aby outěžek nebyl poblíž nebo nebyl při vědomí. Takže:
- Pracuju, když dítě spí. Trpím, když mu postupně mizí denní spánek a večerku si občas posune ze sedmé na desátou, ale zatím to nějak jde. (Tím pádem chodím spát až po půlnoci, ale vstávám docela brzo. Jak to přežít vedle mimina?)
- Pracuju, když dítě spí na mně. Některé úkoly si vyloženě šetřím na mobil a na chvíle, kdy ho jdu v průběhu večera znovu uspat a další hodinu se nedostanu z postele. :-) Taky už jsem docela dobrá v psaní jednou rukou na kompu, na který prakticky nevidím. Dost by se mi hodilo dělat některé věci na velkém monitoru u stolu, ale… LOL.
- Pracuju, když dítě hlídá manžel. Na střídačku jeden z nás pracuje a druhý staví kostky. Každý den pořád dokola. Výborný. Vý-bor-ný.
- Pracuju, když dítě hlídá někdo jiný. Tohle jsem si musela nejdřív vyřešit sama se sebou. V roce a kousek začal mimin chodit do školičky na dvě, později tři dopoledne týdně. Protože on je tam očividně spokojený a já mám pak mnohem víc trpělivosti, dávám ho tam ráda. Později přibyla ještě hlídací „babi“. Rodné babičky v dosahu nemáme, ale čas s jinou generací dětem podle mě fakt svědčí, takže máme jednu báječnou paní na hlídání.
A to je všechno. Jindy si můžu hlubokou práci strčit za klobouček. (Ale zas tak málo toho není a pořád to přibývá.)
Proto:
- Je pro mě extrémně důležité pracovat když už ne bez deadline, tak aspoň vyhnout se tempu „Tady je deset stran feedbacků, zítra ráno to chce klient vidět znova“. Nevím, jestli se k takovému stylu práce v nejbližších letech budu moct/chtít vrátit.
- Naučila jsem se zacházet s časem jako s plastelínou. Uždibnout tady kousek, tady jiný, a nacpat ho do každé časové mezery, kterou mi nevadí zatláskat.
- Naštěstí, i z dětné chýše, s prckem za zády / pod nohama / na rukách / na zádech / na prsou / … se dá připojit k online hovoru. Je to přísahámbohu jediná dobrá věc, kterou ten kktský covid přinesl. Že odpadly tři čtvrtě osobních schůzek, které osobní být nemusí. (Ano, toto všichni psali na jaře 2020. Tou dobou jsem byla velryba s Jonášem v břiše a cally mi byly egál, doceňuju to až později.)
- Taky jsem si střihla nějaké pracovní schůzky v kavárně u dětského koutku nebo na procházce s miminem. Kecala bych tvrzením, že jsem se během ní perfektně soustředila na každé slovo, ale s tím jsme všichni počítali a dané téma to sneslo, takže proč ne?
- Našla jsem si – a to je taková krásná knížecí rada – klienta, ke kterému můžu brát dítě s sebou.
Dostala jsem prostor rozmyslet si, co budu dělat dál
Vím, co nechci. Nechci dát syna denně do školky od 8 do 17 a strávit tu dobu v kanceláři. Mně se totiž v té dětné chýši zalíbilo, POKUD v ní nemusím trávit celé dny bez přestávky. Nevadí mi ani pracovat po nocích nebo o víkendech, abych mohla ve všední den pár hodin stopovat popeláře nebo vyrazit do ZOO.
Zkouším, co vlastně chci. Zůstávám v contentovém rybníčku, ale osahávám si různé pozice. A zatím mi dává smysl je kombinovat.
Pustila jsem se do datové / business analýzy. Dělám si kurz od Google (na Coursera.org) a mám možnost pracovat na větším interním datovém projektu v Bubble – agentuře, kde jsem byla před mateřskou. Propojuju nově sbírané tech skills (Data Studio ❤️) s tím, že rozumím obsahovému marketingu. Dělám reporty, analýzy, audity.
Dělám marketing pro svůj lovebrand. Vatanai, výrobce šátků a nosítek. Nechtějte vědět, kolik hadrů na dítě mi od synova narození prošlo rukama, styděla bych se to tu napsat. Každopádně mám hodně odnošeno a šátky/nosítka jsou můj koníček. V období mezi „nosím furt“ a „nosím aspoň někdy a bude mi to chybět“ jsem se ozvala značce, kterou jsem si hodně oblíbila, jestli mě chtějí na něco, co by si podle mě zasloužilo v jejich marketingu zlepšit. Vyšlo to. A je z toho… ježiš tak já to klišé použiju… je z toho práce snů. Fakt že jo. Hlavně díky tomu, jak jsme si sedli lidsky.
Jsem vnitrofiremní bloger. :-) V Bubble se starám o interní vzdělávání. Občas školím, ale hlavně hodně píšu o všem, co by lidi z obsahové agentury měli znát. Nejradši mám témata, která musím rešeršovat – čili ta, kde se sama něco naučím.
Školím obsahové základy (mimo Bubble). Poskládala jsem si kurz, se kterým jsem konečně – pro teď – hodně spokojená. Pro lidi, kterým spadla na hlavu tvorba obsahu za značku, ale vůbec se v tom nevyznají. Pomáhám jim hledat, o čem mluvit, formulovat to a vytěžit. Zatím k tomu nemám veřejnou nabídku; na to čas ještě nedozrál, ale míří to tam.
Píšu. Trochu, pro několik málo klientů a jen někdy. Nájemní copywriter teď spíš nejsem, a vlastně nevím, jestli bych ještě někdy chtěla/měla být. Články teď nepíšu skoro vůbec; vrátit se k nim by mi nevadilo, ale nejsou pro mě časová priorita. O něco víc než psaní se věnuju editacím, ale z časoplánu mi taky nějak mizí.
Mimo práci
…toho moc nemám.
S Pavlem jsme už čtyři roky manželé. Hezký, moc hezký to je. To rodičovské dobrodružství zvládáme bez třecích ploch, a už jsme si v tom našli i skulinky na randění. (Když to nejde večer, brunch je taky rande!)
Byli jsme s chlapečkem na Madeiře a celá rodina na plachetnici. Loni, kdy ještě neměl nožičky a nepotřeboval koukat na každý šutr po cestě. Letos budeme mít staycation; ze všech variant se mi to v momentální rodinné situaci líbí nejvíc. Ale jednou, jednou zase budeme trajdat po světě, to je jasný.
Našli jsme si nový domov. Moc důležitá věc.
Z místa, kam chodím spát a zvu kamarády na víno, se stala jeskyně, kde jsem někdy zahrabaná celé dny (nazdar, karanténo!). Zůstali jsme na Letné, mezi dvěma parky, kde se nám líbí.
Stále nemáme a zatím ještě neplánujeme dětský pokoj, zato máme — drumroll — pracovnu! S velkou knihovnou, dvěma stoly a taky postelí, kam se dá utéct, když je zrovna náročná noc. Můj muž měl každodenní homeoffice dávno před pandemií a má ho doteď ⇒ LEGO-free prostor s dveřmi začal být okolo roku našeho syna už fakt nutnost.
Už zase trochu stíhám číst nebo aspoň „číst“. Díkybohu za audioknížky, které mi nikdo nemůže brát z ruky ;-) Nebo jedu Kindle. Báječná věc, takhle v noci (protože svítí).
Mám se krásně. Našla jsem si časové/organizační uspořádání, které mi vyhovuje – jeden den v týdnu máme s chlapečkem celý pro sebe, ostatní jsem dopoledne dospělá a odpoledne znova malá holka.
Je mi čerstvých 34. Jsem trochu máma, trochu obsahářka, trochu manželka, v náhodném pořadí. A je mi moc dobře.
