Sibiřanka diktuje Tvořím obsah pro firmy & sdílím, jak to dělám

Sám sobě editorem (for dummies)

Editor je jako táta z americké komedie, který váš článek po cestě na večírek zarazí mezi dveřmi a s hlasitým Cože, TAKHLE chceš jít mezi lidi?! ho vrátí zpátky do pokojíčku se upravit. A podobně jako se táta snaží, aby si dcerunka nezadělala na pověst štětule, editorův úkol je vychytat v textu slabá místa a vyladit je před tím, než ho čtenář rozcupuje nebo – mnohem hůř – znuděně odloží.

Ilustrace: Alena Brunhilda Burneleit

Kdo je editor?

Editor je samozřejmá součást „klasické redakce“ novin a časopisů. O tom si dneska povídat nebudeme. Moc dobře už to shrnul třeba Patrick Zandl.

Tenhle článek navádí, jak si to udělat sám a píšu ho hlavně pro ty, komu spadl na hlavu online obsah, který má za úkol něco prodat. Editorské oko si totiž zaslouží i marketingové texty – aby nejenom odsýpaly, ale taky sypaly.

Protože „Nuda, opakování se, nesmysly a blbý insight prodávají nejlíp“ neřekl nikdy nikdo.

Jako se vším, co spadá do softskills, editora můžete buď mít, nebo to zkusit pošolichat sami. Nejspíš to nebude tak super jako od někoho, kdo už to dělá dlouho, ale pořád je to lepší než obsah prdnout ven bez zamyšlení.

Následující rady se mnohem víc hodí pro delší texty (primárně články), ale tyto návyky se neztratí nikdy. Ani při psaní na sítě.

Jak editovat článek: 6 jednoduchých tipů pro každého

Editace, nebo řekněme revize, by měla být samozřejmost u všeho, co „jde na výstavku“. Jak mi nedávno připomněl René Nekuda na webináři: profík nikdy neodevzdává první verzi. A to navzdory tomu, že nás to tak naučila škola.

Poslední dva a půl roku jsem editovala velkou část článků pro Tchibo Blog a tohle byl takový můj základní checklist. Něco jsem si už přinesla (naše češtinářka na gymplu totiž nebyla megera s komplexem, ale dávala našim slohovkám smysluplnou zpětnou vazbu), něco jsem přebrala od svého mentora (Martin Pistulka, díky, copytáto!).

Za další tipy&triky budu ráda v komentářích nebo na jsem@mariehakova.cz.

1) Proti opakování slov funguje ctrl + f

(Na Macu cmd + f)

Pokud tuhle klávesovou zkratku náhodou ještě neznáte: ve většině nástrojů pro psaní otevře malé okýnko, kam můžete napsat cokoli – a pak vám každý výskyt daného cokoli vyhledá a předloží k případným úpravám.

Když v každém odstavci svítí 5× stejné pojmenování, možná se vám to zdá jako super SEO text. Ale čte se fakt špatně. Upalujte opakující se pojmy nahradit synonymy (nebo je úplně škrtněte, často je to ještě lepší).

Tip: využívejte slovník synonym.

Opakování samozřejmě není mor pokaždé. Balancujte mezi srozumitelností (nezapomeňte, že lidi online víc skenují než čtou a možná předchozí tři odstavce přeskočili) a velenudnou duplikací.

PS (pro jistotu): Nebavíme se o situaci, kdy jde o stylistický záměr. Záměrné opakování jsem využila třeba v článku Klidně můžeš nevyhořet.

2) Proti opakování myšlenek funguje shrnutí odstavců

Píšete s osnovou? Měli byste. Udrží nit – a udrží ji napjatou.

Až to celé dopíšete, shrňte každý odstavec jednou větou. KRÁTKOU větou, jo? Je-li jádro sdělení na více místech stejné, prostě smažte, co je navíc.

Na začátku se vám bude zdát, že mačkat delete se moc neliší od topení koťátek. Nebojte, jsou to dvě různé věci.

Jo a: buďte k sobě upřímní. Nesnažte se každý odstavec tou větičkou obájit. Balamutíte tím akorát sami sebe, abyste se mohli pochválit – ale od toho máte maminku, ne editora.

3) Odněkud někam

Druhý dobrý důvod pro osnovu: funguje jako mapa, co nás dovede až k pointě. Bez smyček, kdy se co chvíli vracíme k myšlence, která měla být už dávno uzavřená.

Často jsem si s autorem projela osnovu už při zadávání článku. Těm, kdo píšou jen občas, to dost pomáhá se tvorbou vůbec prokousat.

Dobré vodítko bývá „1 bod osnovy = 1 odstavec“.

=> Tu zmíněnou ex post připravenou osnovu, která shrnuje každý odstavec jednou větou, si projeďte i pohledem „Vede to odněkud někam? A je to srozumitelná cesta?“

4) Rozjezdy nejsou pro hvězdy

Většina (nevypsaných) lidí si nejdřív shrne, co chtějí říct, a sami před sebou obhájí, že mají právo o tom mluvit. Tuto část pak považují za perex. Ten má ale úplně jiný úkol: vtáhnout čtenáře do situace.

=> Obvykle se houby stane, když po dopsání článku smažete první odstavec. V případě social postu první větu.

Zkuste to i s těmi dalšími – někdy se mi autoři rozjížděli trochu jako starý diesel v zimě. Perfektní start je ten, který čtenáře hned hodí do děje. Tyhle dveře do Narnie musí editor občas hledat trochu déle. Dělala jsem perexy i z toho, co jsem našla uprostřed nebo na konci. (To je v pohodě, a pokud se netváříte jako profesionální psavec, není se za co stydět.)

Když si to děláte sami, nechte výsledek po dopsání odležet. (Ideálně aspoň den.) Škrtání pak bolí míň a návnady se hledají líp.

PS: Funguje to i z druhého konce.

5) porozumí tomu i roztěkaný Olin?

Lidi.
Jsou.
Zatraceně.
Líní.
Čtenáři.
(A zhoršuje se to.)

Chtít po mozku v roce 2020, aby při online čtení zapojil víc než tři neurony, je jako nutit tlustého spolužáka Oldu, aby nahý vyšplhal na tyč a držel se u toho jenom levou rukou. S tím rozdílem, že zhýčkaný mozek neuteče s brekem do šatny, ale řekne bitch, please, a vyšle palci povel, aby zascrolloval dál. (Knihu Digitální demence znáte?)

Takže:

  1. Vtáhnout do situace. HNED.
  2. Vědět přesně, proč to má chtít číst zrovna moje publikum.
  3. Žádné cizí termity (pokud nejde o diplomku).
  4. Kratší věty, lepší věty. Nejste Hrabal.
  5. Kratší text, lepší text. Nejste Přiznání iluminátů.

„Jak to má být dlouhé?“ je jedna z nejčastějších otázek, co jsem s autory řešila.
Univerzální odpověď: „Přesně tak, abyste řekli, co potřebujete.“
(Už jsem vám říkala o osnově? :-))

První pomoc:

6) Nemelte hovadiny

V ideálním světě by se zavádějící formulace, zcestné myšlenky a neobhájené ne-argumenty neměly vůbec dostat přes klávesnici. Když se to ale stane a máte dobrého editora, faktické díry v textu pozná a vrátí vám je k zalepení.

A taky hlídá přesnost. Aktuální příklad: titulek Včera přibylo sto nakažených změní na Počet potvrzených případů se včera zvýšil o sto dalších a doporučí zasadit tuhle informaci do kontextu míry testování.

Co ale když jste „editorem“ vy sami? Zkuste aspoň tohle: představte si, že článek, na který jste tak pyšní, čte ta nejpřísnější kráva učitelka, co jste ve škole potkali. (Nebo pedantský kolega. Nebo někdo z oboru, koho si zatraceně vážíte.) Co všechno bude rozporovat? Na co se bude doptávat? Co doprovodí peprným komentářem? Tyhle části si fakt důkladně překontrolujte a přepište je tak, aby vám na to pančelka nemohla říct ani bú.

A ještě pár klasik z mého archivu:

PS: Korekturu si sami neuděláte

Trochu jo, když výsledek nejdřív hodíte k ledu a pak důsledně projdete „čerstvýma očima“.

Ale stejně. Možná máte svoje libůstky (o nichž ani nevíte), možná tu větu vidíte – byť s odstupem – po tolikáté, že jste chyboslepí. Mozek nečte po písmenkách, mozek čte po celých slovech… a to, co jste sami vyplodili, možná ve skutečnosti nečte vůbec.

Já už svého korektora mám i na Sibiřance, aspoň pro samotné blogové články. Vydám je sice o něco později, ale na tom fakt nesejde. Stojí mě to (v mém rozsahu) nižší stokoruny a přestala jsem pár dnů po publikaci nacházet textové trapasy. Doporučuju.

Zaujal vás článek? Ráda vám dám vědět, až vydám nějaký další. Přihlaste se k newsletteru.

Autor textu

Marie Háková (Grafová)

Jsem editorka a „social media copywriter“ (píšu na zakázku jako každý jiný copík, ale specializuju se právě na toto médium). Bloguju o tom, jak tvořím obsah, aby se i vám vymýšlelo a psalo lépe. Proč se mi říká Sibiřanka? Inu, zeptejte se průměrného Pražáka, kde leží moje rodné Beskydy…

Zatím žádný komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

Sibiřanka diktuje Tvořím obsah pro firmy & sdílím, jak to dělám